Lipka je chudá a trochu podivínská dívka. Nečekaně si ji vybere za manželku velkostatkář Václav a celá vesnice se diví, že má holka takové velké štěstí. Ale píše se rok 1946, brzy přijde kolektivizace, statky jsou zabaveny komunisty a lidé jsou vyhnáni do Jeseníků, kde se musí naučit přežít. Hlavně pak Lipka, sama, jen s dětmi, které nejsou její…. Od autorky jsem přečetla všechny knížky. Jsou skvělé, mám je moc ráda. Od této jsem tak měla opravdu velká očekávání. A ta se naštěstí naplnila. Je to nádherná, i když tak bolavá, kniha. Od prvních řádků vás příběh vtáhne a nepustí. Budete prožívat každičký den s Lipkou, budete jí fandit, budete s ní soucítit a nepřestane vás udivovat, kolik zla je mezi lidmi. A tady je toho zla opravdu hodně. Mnohem víc než dobra. Knížka na mě dokázala přenést spoustu emocí. Cítila jsem vztek, bezmoc, smutek. Nejednou jsem měla slzy na krajíčku a chtěla vykřiknout: A dost! To stačí! Tolik bolesti si nikdo nezaslouží! Oproti předchozí knize – Říkali ji Kri-kri – je tahle jiná a zároveň stejně skvělá. Ne-li lepší. Tím, že se odehrává u nás, na poválečném českém venkově a dostaneme se až do devadesátých let, je nám to bližší. Mnoho situací a třeba i podobných osudů známe a dokážeme se do hrdinů více vcítit. Je to silná kniha plná bolesti i odhodlání. Jsou tu vykresleny nelehké lidské osudy. Ještě několik dní po dočtení na knihu myslím a je mi stále tak smutno. Pokud se vám líbila kniha Heřmánkové údolí, tak tuhle si rozhodně musíte přečíst. Bude se vám opravdu moc líbit.