Hubert každý týden dceři do telefonu vypráví o přátelích a o všem, co spolu podnikli. Ve skutečnosti však celé dny prosedí doma s kocourem na klíně. Když má dcera nečekaně přijet na návštěvu, Hubert se zvedne z křesla a vyrazí do ulic hledat své nové přátele. Toto je kniha typu Muž jménem Ove. Kdo ji milujete, takhle by vás rozhodně neměla minout. Já s takovými knihami mám někdy problém, ale Samotáři si mě rozhodně získali. V příběhu najdete opravdu hodně vážných témat – rasismus, osamění, stáří, ale zároveň je odlehčený vtipem a vše tu má své místo. Moc se mi líbila hlavně historická linka, kdy se Hubert dostal do Anglie v 50. letech a život přistěhovalce tu nebyl snadný. On se však nikdy nevzdal a jeho cesta je rozhodně zajímavá. Současná linka už mi přišla dost na sílu, ale i tak mě bavila a čekalo mě nejedno překvapení. Knížka se četla úplně sama, je dobře napsaná, i když někomu by mohl vadit hovorový jazyk. Já jsem si čtení vážně užívala. V knize jsem kolikrát našla sebe i životní pravdy, zasáhla mě a několikrát i dojala. Na konec jsem brečela jako želva. Dejte Hubertovi šanci, protože i starý bručoun jako on má šanci na lepší život.